V malé vesničce obklopené zelenými loukami a hlubokými lesy žila holčička jménem Ria. Už od malička milovala koně. Každý den pozorovala, jak její tatínek trénuje mladé hřebce na místním statku, a snila o tom, že jednou sama povede svého koně k vítězství v závodě.
Jednoho dne jí tatínek daroval krásného hnědého hřebečka jménem Vichr. „Je rychlý jako vítr,“ řekl s úsměvem a pohladil hřebce po lesklé srsti. Ria se do něj okamžitě zamilovala a slíbila si, že s ním jednou vyhraje velký závod.
První pády a první kroky k vítězství
Učení ale nebylo snadné. Vichr byl divoký a neposedný, a když na něj Ria poprvé nasedla, prudce se vzepjal a ona spadla do trávy. „Musíš mu ukázat, že jsi jeho přítelkyně, ne jen jezdec,“ řekl jí tatínek a pomohl jí vstát.
Ria se nevzdávala. Každý den trávila hodiny s Vichrem – kartáčovala ho, mluvila na něj a krmila ho jablky. Pomalu si získala jeho důvěru a brzy spolu cválali po loukách, jako by byli jedno tělo, jedna duše.
Když se v sousední vesnici konal velký závod, Ria věděla, že nadešel její čas. Přihlásila se a rozhodla se dokázat, že s Vichrem tvoří nerozlučný tým.
Velký závod
Den závodu nadešel. Na startovní čáře stáli statní hřebci s dospělými jezdci, kteří se Rii posměšně dívali. „Holčička nemá šanci,“ šeptali si mezi sebou. Ria ale nepochybovala. Pohladila Vichra po krku a zašeptala: „Vím, že to dokážeme.“
Výstřel zazněl a koně vyrazili vpřed. Vichr byl zpočátku vzadu, ale Ria věděla, že musí šetřit síly. Pomalu předbíhali jednoho soupeře za druhým, až se dostali na druhé místo.
Pak přišla poslední překážka – vysoký plot. Vedoucí jezdec na svém mohutném hřebci přes něj ladně skočil. Ria sevřela otěže, povzbudila Vichra a… vzlétli! Přeskočili překážku a přistáli s lehkostí jako pírko. Byli první!
Sláva vítězům
Celá vesnice jásala! Tatínek přiběhl a s hrdostí objal svou dceru. „Dokázala jsi to, Rio! Jsi nejlepší jezdkyně, jakou znám!“
Od toho dne už nikdo nepochyboval o tom, že i malá dívka dokáže velké věci – když má věrného koně a odhodlané srdce.
Konec.