Daleko na severu, kde hory byly pokryté věčným sněhem a vítr si pohrával se závějemi, žila malá vesnička jménem Ledová louka. Lidé tu žili skromně, ale spokojeně. Mezi nimi vyrůstala i malá Viki – chytrá a odvážná holčička, která milovala přírodu a vše živé. Její tatínek, silný a statečný dřevorubec, ji učil, jak číst stopy ve sněhu a rozumět hlasu hor.Za vesnicí, v hlubokých lesích na úpatí hor, žila vlčí smečka vedená starým a moudrým vlkem jménem Šedohřbet. Vlci byli hrdými ochránci lesa a udržovali rovnováhu v divočině. Lidé z vesnice se jich báli, ale Viki věděla, že nejsou zlí. Často pozorovala jejich stopy ve sněhu a tiše jim přinášela maso, když byla zima obzvlášť krutá.Jednoho dne, když se Viki toulala lesem, potkala mladého vlka jménem Blesk. Měl hebkou stříbrnou srst a oči jako dvě zářící hvězdy. Nejprve se jí bál, ale když mu podala kus sušeného masa, přestal vrčet a olízl jí ruku. Od té doby byli nerozluční přátelé.Hrozba v horáchZima byla letos obzvlášť nevyzpytatelná. Jeden den bylo klidno, ale další den fičel vichr tak silný, že se lámaly stromy. Sníh se hromadil na horských svazích a lidé ve vesnici se začínali obávat laviny.Jedné noci, když Viki ležela v posteli, uslyšela vytí. Vyběhla k oknu a viděla Bleska, jak stojí na kopci nad vesnicí. Něco nebylo v pořádku. Viki se rychle oblékla, popadla svítilnu a vydala se ven.Blesk ji vedl až k úpatí hory, kde se setkali se Šedohřbetem a celou vlčí smečkou. Všichni byli neklidní, pobíhali sem a tam a jejich vytí se rozléhalo krajinou. Viki věděla, že se snaží něco říct.Najednou se ozvalo hrozivé dunění. Hory se zatřásly a ze svahu se uvolnil obrovský kus sněhu. Lavina!Závod s časemLavina se valila přímo k vesnici a zbývalo jen pár minut. Viki se podívala na Šedohřbeta a Bleska. „Musíme varovat vesnici!“ vykřikla.Viki vyskočila na Bleskův hřbet a společně uháněli zpět do Ledové louky. Vlci běželi jako blesk, jejich tlapy se sotva dotýkaly sněhu. Když dorazili do vesnice, Viki začala křičet:„Lavina! Lavina! Utíkejte do bezpečí!“Lidé se probouzeli a s hrůzou sledovali řítící se sníh. Tatínek Viki okamžitě zorganizoval muže, aby odvedli ženy a děti do kamenné stodoly na vyvýšeném místě.Ale lavina byla rychlejší, než si mysleli. Už se blížila k prvním domům! Viki se podívala na vlky a najednou dostala nápad.„Kopeme! Uděláme příkop, který lavinu zpomalí!“ vykřikla.Všichni vzali lopaty a spolu s vlky začali hrabat do sněhu hluboký příkop. Šedohřbet vedl smečku, která rychle rozrývala sníh svými tlapami. Byl to závod s časem.A pak – v poslední chvíli – se lavina převalila přes příkop. Její síla byla natolik oslabena, že většina sněhu se zastavila před vesnicí. Několik domů bylo poškozeno, ale nikomu se nic nestalo!Hrdinka vesniceLidé nevěřili vlastním očím. Vesnice byla zachráněna – díky Viki a vlkům!Tatínek přiběhl k Viki, objal ji a s hrdostí jí zašeptal do ucha: „Jsem na tebe tak pyšný, Viki. Zachránila jsi nás všechny.“Vesničané se poprvé v životě podívali na vlky jinak – ne jako na nepřátele, ale jako na spojence. Od té doby vlčí smečku nikdy neodháněli a občas jim nechávali jídlo na okraji lesa.A tak se v zasněžených horách zrodilo přátelství mezi lidmi a vlky – díky statečné Viki a věrnému Bleskovi.Konec.
