V jednom malém městečku žila holčička jménem Viki. Byla veselá, zvědavá a nade všechno milovala zvířata. Měla doma plyšové medvídky, koníky i pejska, ale moc si přála opravdového mazlíčka, o kterého by se mohla starat.
Jednoho dne šla s maminkou do zverimexu pro krmení pro ptáčky na zahradě. Když procházela kolem skleněného terária, něco uvnitř ji zaujalo. Byla to malá suchozemská želva, která pomalu kráčela po písku a zvědavě se rozhlížela.
„Maminko, podívej, jak je krásná!“ vykřikla nadšeně Viki.
Maminka se usmála. „Líbí se ti, viď? Ale víš, že želvy potřebují hodně péče?“
Viki horlivě přikývla. „Budu se o ni starat, slibuju! Budu ji krmit, čistit jí domeček a dávat jí lásku.“
Maminka chvíli přemýšlela a nakonec řekla: „Dobře, když jsi tak rozhodnutá, koupíme ji.“
A tak si Viki domů odnesla svou první opravdovou kamarádku – želvu, kterou pojmenovala Žofinka.
Želví dobrodružství
Viki pro Žofinku připravila krásný domeček – do terária dala jemný písek, malý kamínek na vyhřívání a misku s čerstvou vodou. Každé ráno jí dávala salát, okurky a pampelišky. Žofinka si brzy na nový domov zvykla a Viki zjistila, že i když je pomalá, je velmi zvědavá.
Jednoho slunečného dne dostala Viki nápad. „Žofinko, co kdybych tě vzala ven na zahradu? Uvidíš, jak je tráva krásná!“
Opatrně ji vzala na ruce a odnesla ji na zahradu. Žofinka se chvíli jen rozhlížela, ale pak začala pomalu cupitat po trávě. Každý krok byl rozvážný, ale jistý. Viki se posadila vedle ní a s úžasem sledovala, jak její želvička objevuje svět.
„Podívej, Žofinko! Tady je sedmikráska!“ ukázala na malý bílý květ.
Žofinka si ho opatrně očichala a pak pokračovala dál. Viki se smála. „Jsi malá objevitelka!“
Velký závod
Najednou se k nim přihnal Vikinin kamarád Tomáš. „Co to tu máš?“ zeptal se zvědavě.
„To je moje želvička Žofinka,“ pochlubila se Viki.
Tomáš se zamračil. „Ale želvy jsou pomalé. To není moc zábavné zvířátko.“
Viki se usmála. „Vsadíme se, že není tak pomalá, jak si myslíš? Uděláme závod!“
Tomáš se zasmál. „Dobře, ale s čím bude závodit?“
Viki se rozhlédla po zahradě a uviděla brouka, který lezl po kamínku. „S broukem!“ rozhodla.
Postavili brouka a Žofinku vedle sebe a Viki řekla: „Tři, dva, jedna… start!“
Brouk se rozběhl, ale po pár vteřinách se zastavil. Zato Žofinka pomalu, ale jistě šla dál a nakonec dorazila k cíli jako první.
„Vyhrála!“ vykřikla Viki nadšeně.
Tomáš se podrbal na hlavě. „No teda, asi jsem se mýlil. Želvy možná nejsou rychlé, ale jsou vytrvalé!“
Nejlepší kamarádka
Od té doby už Tomáš nikdy neříkal, že želvy jsou nudné. A Viki se každý den těšila na nové chvíle se svou milovanou Žofinkou. I když nemluvila a neběhala jako jiná zvířátka, měla své kouzlo – trpělivost, klid a sílu nikdy se nevzdat.
A tak spolu prožily spoustu krásných let. Viki se naučila, že opravdové přátelství nemusí být rychlé nebo hlasité – stačí, když je plné lásky.