Štěňátko, které rádo všechno kousalo

Byla jednou jedna malá holčička jménem Anička. Měla velké modré oči, vlásky jako zlaté nitky a moc si přála jedno jediné, mít doma vlastní štěňátko.

Jednoho dne jí rodiče splnili sen. Přinesli domů chlupaté klubíčko jménem Max. Byl to malý, veselý pejsek s hnědými oušky, zakrouceným ocáskem a ružovým jazýčkem.

Anička byla štěstím bez sebe. Objímala ho, hladila a povídala si s ním. Ale Max byl ještě štěně. A jak to tak u štěňat bývá, všechno kousal!

Kousal bačkory, kousal deku, kousal plyšáky, Kousal všechno, ale nejvíc miloval kousat ruce a nohy. Ne zlým způsobem, ale jakmile Anička přišla blíž, hned ji začal okusovat zoubky. Štěněcí hry totiž bolely a Aničce se to vůbec nelíbilo. Začala být smutná.

„Proč mě pořád kouše? On mě asi nemá rád,“ šeptala večer mamince do peřin. „Já už si s ním nechci hrát.“

Maminka ji pohladila po vláskách a usmála se. „Max tě má moc rád, jen ještě neví, jak se má správně chovat. Potřebuje čas a lásku. Uvidíš.“

Dny plynuly, Max pořád trochu zlobil, ale učil se. Rodiče mu dali hračky na kousání, učili ho povely a Anička se na něj zatím dívala zpovzdálí. Už se nebála, ale nevěděla, jestli si k němu zase najde cestu.

Pak, jednoho dne, se stalo něco kouzelného. Anička si hrála na koberci s panenkami, když Max přišel, opatrně si lehl vedle ní a nic nekousal. Jen jí položil čumáček na koleno a tiše zakňučel. Jako by říkal: „Promiň. Chci být tvůj kamarád.“ Anička natáhla ruku. Max ji jemně olízl a pak položil hlavičku do její dlaně.

Od toho dne byli nerozluční. Hráli si spolu na zahradě, Max ji doprovázel do školky, spali vedle sebe a dokonce se spolu dívali na pohádky. Už nekousal a když náhodou ano, jen trošičku při mazlení. Anička už nikdy nepochybovala o tom, že ji má Max rád. Byli nejlepší kamarádi na světě. A možná ještě jsou, pokud zrovna nespí zachumlaní v dece po velkém dobrodružství.

Konec.