Daleko v zemi vzdálené stála veliká, zámkem zdobená škola — Škola pro princezny. Nebyla to obyčejná škola.
Učily se tam princezny ze všech koutů světa, a místo matematiky tam měly lekce ladné chůze, místo fyziky diplomacii, a místo tělocviku tanec na plesy. Ale nebylo to tak jednoduché, jak by se mohlo zdát…
Do této školy jednou nastoupily tři nové princezny: Lada z Království Lilií, Anička z Údolí jabloní a Eliza z Ledového severu. Byly chytré, přátelské a měly laskavé srdce. Věděly, že být princeznou neznamená jen nosit korunku, ale také být odvážná, pomáhat druhým a jednat spravedlivě.
Ve škole ale nebyly jen hodné princezny. Byla tam i skupinka pyšných a zlomyslných princezen vedená princeznou Violettou z Temného paláce. Violetta byla krásná, ale velmi nafoukaná. Myslela si, že krása a bohatství jsou důležitější než laskavost a čest. Spolu se svými přítelkyněmi neustále vymýšlela, jak těm hodným princeznám znepříjemnit život.
Jednoho dne dostaly všechny princezny úkol: připravit slavnost pro královské hosty, kteří přijedou z celého světa. Každá skupina měla navrhnout výzdobu, připravit program a představit vlastní pohádku. Vítězná skupina měla být odměněna Zlatou korunkou moudrosti — nejvyšším oceněním školy.
Lada, Anička a Eliza se hned pustily do práce. Vymýšlely písně, připravovaly dekorace z květin, pečlivě se učily své role v pohádce o přátelství a odvaze. Violettina skupina si z nich dělala legraci. „S květinami a písničkami nikoho neohromíte,“ smála se Violetta. Její skupina chystala oslňující efekty, třpytivé šaty a pohádku, kde Violetta hrála hlavní roli a všichni jí museli sloužit.
Noc před slavností někdo zničil květinovou výzdobu Ladi a jejích kamarádek. Jejich stužky byly roztrhané, šaty pokapané inkoustem a scénář jejich pohádky zmizel. Vše nasvědčovalo tomu, že za tím stojí Violetta a její skupina, ale nikdo je nepřistihl při činu.
Lada se rozplakala. „To nezvládneme. Je konec.“Ale Eliza ji pohladila po rameni. „Ne. My jsme princezny. A princezny se nevzdávají.“Anička přinesla nové květiny ze zahrady, Eliza zapůjčila své záložní šaty a Lada si rychle zapsala nový scénář. Do rána všechno znovu připravily — a i když to nebylo tak dokonalé jako předtím, bylo to upřímné a od srdce.
A nastal velký den. Violetta oslnila publikum šaty, ohňostroji a zpěvem — ale její pohádka byla plná pýchy a posměchu. Když však na pódium vystoupily Lada, Anička a Eliza, celé publikum ztichlo. Jejich pohádka byla jednoduchá, ale pravdivá. Byla o přátelství tří princezen, které přemohly závist a lež tím, že zůstaly věrné sobě i druhým.
Na konci vystoupení celé publikum vstalo a tleskalo. Dokonce i některé z Violettiných kamarádek začaly plakat.Zlatou korunku moudrosti nakonec získaly Lada, Anička a Eliza. Ředitelka školy, moudrá královna Matylda, při vyhlášení řekla:„Pravá princezna není ta, která má největší šaty nebo nejvíce drahokamů. Pravá princezna je ta, která má největší srdce.“Violettě bylo zpočátku velmi trapně. Ale později za Ladou přišla a sklopila oči: „Promiň mi, byla jsem zlá. Můžeme začít znovu?“ Lada ji objala.
A tak ve Škole pro princezny zvítězilo dobro nad zlem — a všechny princezny se naučily, že laskavost je silnější než pýcha.
Jestli tam jsou dodnes, pořád se učí — nejen jak nosit korunku, ale jak být dobrými vládkyněmi pro svůj lid.