Od doby, co se vlkovi jménem Stín vrátilo srdce, se les proměnil. Už to nebyl ten temný, tichý kout světa, les se stal domovem. Měl v sobě světlo. A to světlo začínalo v Stínově hrudi a šířilo se dál, jako paprsek slunce mezi kapkami rosy.
Stín se změnil. Už nechodil sám. Srnka, která při něm zůstala, s ním často sedávala na mýtině, kde si povídali o hvězdách, o snech a o tom co je čeká. Ale Stín cítil, že jeho srdce, ačkoliv je zpět, ještě není úplné. Něco v něm toužilo po něčem víc. Po duši, která by mu rozuměla. Po někom, kdo by s ním nejen sdílel ticho, ale i vytí k měsíci.
A právě tehdy, když si to konečně přiznal, stalo se něco zvláštního.
Jednou, když se toulal hluboko v lesích, narazil na stopu. Nebyla to stopa jelení ani medvědí, byla to stopa vlka. Jemná, lehká, ale jistá. Vedla přes mech, přes potok, až k vodopádu, který znal z dětství. Tam v mlze a lesním šeru, ji spatřil.
Stála u skály, krásná, s stříbřitou srstí, hrdá, klidná a s očima jako noc plná hvězd. Její jméno bylo Luna.
„Ty jsi ten slavný Stín,“ řekla tiše, když se jejich pohledy setkaly.
„A ty jsi vlčice, která si tiše chodí po mém lese,“ odpověděl.
Oba se usmáli. A v tom úsměvu bylo vše.
Luna byla jiná než ostatní vlci. Neutíkala před bouřkou, tančila v ní. Nebála se ticha, poslouchala v něm. Hlavně ji nezajímala Stínova minulost. Zajímalo ji, kdo je teď.
Společně se procházeli nočním lesem, pozorovali sovy, které zpívaly mezi větvemi, a naslouchali zurčení potoků. Každý den se učili důvěřovat jeden druhému a každý den bylo Stínovo srdce plnější.
Až jednoho večera, když měsíc stál vysoko a stromy byly stříbrné, Stín se otočil k Luně a řekl:
„Našel jsem srdce. Ale tebe… tebe jsem našel duší.“
Luna se k němu přitulila a odpověděla:
„A já našla domov.“
Čas plynul.
Na jaře se narodila vlčata. Čtyři malá klubíčka štěstí. Šedivá, huňatá a věčně hladová. Jmenovala se podle hvězd Vega, Orion, Lyra a Altair. Každé bylo jiné, jedno tiché a přemýšlivé, druhé divoké a neposedné, třetí mazlivé a poslední neustále mizelo v keřích za motýly.
Stín se na ně díval a jeho oči měkly jako sníh v dubnu. Nikdy si nemyslel, že dokáže milovat tak moc. Když viděl, jak Luna učí mláďata stopovat, jak si s nimi hraje, jak jim zpívá písně o lese, cítil, že má všechno, co kdy potřeboval.
Jednoho večera, když leželi všichni pohromadě v teplé jeskyni, zeptalo se malé vlče Orion:
„Tati, proč ti svítí srdce?“
Stín se pousmál.
„Protože mi ho kdysi někdo vzal a já ho musel najít. A když jsem ho konečně našel, pochopil jsem, že nejvíc svítí, když miluje.“
A tak mláďata usnula s úsměvem, Luna se přitulila ke Stínovi a měsíc nad nimi plul jako strážce jejich klidu.
Les kolem nich šeptal staré písně o tom, že každý, kdo hledá své srdce, ho nakonec může najít. A někdy, pokud má štěstí, najde i někoho, kdo v tom srdci zůstane navždy.
A tak žili šťastně v lese, mezi kapradím a větrem, jako rodina.