Cesta do hor byla dlouhá a chladná. Sníh křupal pod tlapkami, vítr si pohrával s Karlinými peříčky a Hubertovi zamrzaly vousky. Ale žádné zvířátko si nestěžovalo – cítili, že jsou blízko něčemu velkému.Po několika dnech cesty došli až k jeskyni obklopené rampouchy. Nad vchodem byla vytesaná slova: „Paměť je píseň, na kterou srdce nezapomíná.“Uvnitř jeskyně, vedle malého ohně, seděl slon Ambrož. Byl starý, měl vrásčitou kůži, šedivý chobot a v očích moudrost celého světa. Když je uviděl, usmál se.„Věděl jsem, že přijdete.“Teodor poklekl. „Ambroži, potřebujeme První píseň. Jen ona může přivolat Krystal paměti.“Slon přikývl. „Píseň je jednoduchá. Ale slyší ji jen ten, kdo má srdce otevřené druhým. Musíte ji zazpívat společně.“A tak si Teodor, Karla a Hubert sedli vedle Ambrože. Slon začal tichým hlasem:„Pamatuj, kdo jsi, i když svět tě změní,pamatuj na smích, co přátelství plení.Každý hlas je důležitý, každý tón zní,když zpíváme spolu, všechno se uzdraví.“Karla se přidala – její zpěv zněl jako duha v dešti. Hubert zabručel basy. A Teodor zlehka broukal melodii, kterou nikdy předtím neslyšel, ale jakoby ji znal odjakživa.A v tom se stalo něco nádherného.Celá jeskyně se rozzářila zlatým světlem a ze stropu začal padat jemný třpyt. Před nimi se zhmotnil Krystal paměti – zářivý, čistý, pulzující životem.„Vrátil se,“ šeptl Ambrož. „Protože jste mu ukázali, že si zvířata zase navzájem naslouchají.“Krystal se vznesl a rozzářil celou zoo. Stromy zpívaly, voda se smála, a zvířata ve všech koutech Kouzelné zoo začala znovu mluvit, tvořit a přátelit se. V Ztracené části zoo se zvířata probudila z dlouhého mlčení.Hubert se otočil k přátelům a řekl: „Tohle bylo to největší dobrodružství. Ale víte co? Myslím, že teď to teprve začíná.“A měl pravdu.
A tak zvířátka žila dál v Kouzelné zoo, která už nebyla ztracená, ale nalezená – a každý večer z ní zaznívala píseň přátelství, která nikdy neutícha. Konec. Dobrou noc