Za sedmero horami a devatero řekami, v malé vesničce pod velikým lesem, žila holčička jménem Eliška. Byla zvídavá, odvážná a měla jedno velké přání, vyšplhat až na nejvyšší horu světa, Mount Everest.
Lidé ve vesnici se jí smáli. „Eliško,“ říkali, „Everest je pro dospělé horolezce, pro silné muže s cepíny, ne pro děvčátko s batohem a notýskem!“ Ale Eliška se nedala. Každý den trénovala – běhala po kopcích, učila se číst mapy a dokonce si ze špejlí a nití vyrobila malý stan. Věřila, že když má člověk odvahu a čisté srdce, může dojít až ke hvězdám.
Jednoho dne jí na zahradě přistála sněžná sova s malým svitkem v zobáku. Na něm bylo napsáno:„Kdo se odváží vystoupit na střechu světa, najde poklad, který nevidí žádné oči, ale cítí každé srdce.“Eliška nezaváhala. Vzala svůj batoh, hřejivý šátek, obrázek rodičů a vydala se na cestu. Putovala přes louky, lesy i ledová údolí, až dorazila k úpatí Mount Everestu. Tam ji čekal první průvodce – modrý orel. „Já tě vynesu až ke sněhové bráně,“ řekl. „Ale jen pokud mě pohladíš a poděkuješ.“ Eliška to udělala s radostí a zjistila, že hory se nejlépe zdolávají s laskavostí. Ve vyšších výškách ji čekala ledová bouře. Eliška se schovala do jeskyně, kde potkala kamenného ducha hor. „Odpověz mi na hádanku, a pustím tě dál,“ řekl.„Co je větší než hora, ale lehčí než pírko?“Eliška přemýšlela… „Sen,“ odpověděla tiše. Duch se usmál a zmizel jako pára nad kotlíkem.
Když konečně stanula na vrcholu Everestu, nebyla tam truhla ani zlato. Jen ticho, vítr a nekonečný výhled. A tehdy Eliška pochopila – pokladem není cíl, ale cesta. Každé zastavení, každý úsměv, každá překážka, kterou překonala. Vytáhla notýsek a napsala: „Kdo věří, ten dojde až nahoru.“A tak se vrátila domů. A lidé už se nesmáli. Naslouchali. Protože malá Eliška jim přinesla z Everestu to největší kouzlo — odvahu snít.