Bylo jednou jedno místo, kam lidská noha zabloudila jen velmi zřídka. Uprostřed hlubokého lesa, daleko od měst a vesnic, ležel Mechový les — tichý, zelený a plný života. Tento les nebyl obyčejný. Byl kouzelný. Mech tam rostl tak hustě, že připomínal měkký koberec, a každý strom měl svůj vlastní příběh. V tomto lese žila spousta zvířátek, která si spolu hrála, pomáhala a chránila svá tajemství.
Nejstarší a nejmoudřejší zvíře v lese byla sova Rozárka. Bydlela ve vykotlaném dubu uprostřed lesa a nosila zlaté brýle, které jí padaly z nosu pokaždé, když se zasmála. Rozárka znala každý kout lesa, každé zákoutí, každou kapradinu i každou hvězdu na obloze.
Jednoho jarního rána se v lese roznesla zvláštní zpráva. Malý zajíček Flíček běžel přes louku, funěl a křičel:
„Stalo se něco divného! Potůček, co teče kolem starého pařezu, přestal téct!“
Zvířátka se začala sbíhat z celého lesa — jezevec Bruno, lištička Paulínka, srneček Tinko, veverka Bětka a dokonce i starý jeřáb Hubert. Všichni se sešli u potůčku. A opravdu — místo zurčící vody tam bylo jen mokré kamení a kapky rosy.
Sova Rozárka přilétla, posadila se na větev a řekla:
„Tohle se ještě nikdy nestalo. Potůček je napájený z Kouzelného pramene, který je skrytý hluboko v lese. Pokud vyschl, něco se muselo stát!“
Zvířátka se rozhodla, že se vydají na výpravu a zjistí, co se stalo s pramenem. Vybrali ty nejodvážnější: lišku Paulínku, zajíčka Flíčka, veverku Bětku a jezevce Bruna. Sova Rozárka jim předala mapu a řekla:
„Dávejte pozor. Pramen je chráněný starou čarodějkou jménem Lignéta. Nikdy neublížila žádnému zvířeti, ale když je rozrušená, může být velmi nepředvídatelná.“
A tak se skupinka vydala na cestu. Šli přes hustý les, podél mýtiny, kde rostly zpívající květiny, až dorazili k jeskyni zahalené v lišejníku. Uvnitř se ozývalo tiché šplouchání vody a hluboký hlas.
„Kdo ruší mé ticho?“ ozvala se čarodějka Lignéta, jejíž oči svítily jako kapky rosy ve slunci.
Zvířátka se nebála a společně vykročila vpřed.
„Dobrý den, paní Lignéto,“ začala liška Paulínka zdvořile, „potůček u starého pařezu vyschnul a my bychom rádi zjistili proč. Bez vody v lese všechno vadne.“
Čarodějka si povzdechla.
„To já vím, děti moje. Ale nebyla to má vina. Voda byla zadržena v podzemní jeskyni, kde se probudil spící troll. Valí si tam balvany a ucpal cestu. Já sama tam nemohu — trolly nesnáším!“
„My tam půjdeme,“ řekl statečně jezevec Bruno. „Společně to zvládneme.“
A tak čarodějka otevřela tajné dveře ve skále a ukázala jim cestu do jeskyně. Uvnitř byla tma, vlhko a slyšeli tiché chrápání. Opravdu tam byl troll — velký jako medvěd, chlupatý a huňatý, ale spal.
„Nechceme ho probudit,“ zašeptala veverka Bětka. „Ale musíme odvalit ty kameny.“
Opatrně a pomalu začali odtahovat jeden kámen po druhém. Ale pak zajíček Flíček zakopl o šišku a hlasitě zakvílel. Troll se probudil.
„Kdo mě ruší?!“ zabručel. Zvířátka ztuhla.
„Promiňte,“ pípla veverka, „ale vaše kameny zadržují vodu, která je důležitá pro celý les.“
Troll si promnul oči a zadíval se na ně. Po chvíli se zasmál.
„Já myslel, že to je jen nějaký podzemní proud. Když to pomáhá lesu, rád to uvolním.“
A tak troll zívl, natáhl se, odsunul poslední balvan, a voda se opět rozproudila. Lesem se ozvalo radostné zurčení, jako by si sám potůček zpíval radostí.
Zvířátka se vrátila do lesa jako hrdinové. Sova Rozárka je přivítala radostným houkáním a řekla:
„Nejenže jste zachránili potůček, ale také jste ukázali, že spolupráce, odvaha a slušnost dokáží i to, co se zdá nemožné.“
A tak se voda vrátila, les znovu rozkvetl a troll dostal nový domov — vedle pramene, kde měl stále co opravovat. Zvířátka ho pravidelně navštěvovala a přinášela mu lesní jahody.
A co se týče sovy Rozárky? Ta si konečně pořídila nová brýle. Na gumičce.
A jestli nezmizel mech ani kouzla, žijí tam dodnes.
Konec.