Za nekonečným nebem, výš než kam dosáhne i ten nejvyšší mrak, se rozprostírá tiché, záhadné místo – vesmír. Tam, mezi hvězdami, planetami a kometami, žila malá, zvídavá hvězdička jménem Lumina.
Lumina byla mladá hvězda, teprve nedávno se narodila v mlhovině zvané Orlí mlhovina. Byla malá a trochu stydlivá, ale její světlo bylo čisté a krásné. Zatím ještě neuměla svítit tak silně jako ostatní hvězdy, ale měla jedno velké přání – poznat celý vesmír a pochopit, jak všechno funguje.
Jedné noci, když ostatní hvězdy usnuly, se Lumina vydala na cestu.První, koho potkala, byl starý a moudrý měsíc jménem Selén. Visel klidně u planety jménem Země.
„Kam tak pospícháš, maličká?“ zeptal se.
„Chci poznat vesmír a všechno se o něm naučit!“ odpověděla Lumina nadšeně.
Selén se usmál. „Pak poslouchej – Země je modrá planeta plná života. Otočí se kolem své osy za 24 hodin a oběhne Slunce za 365 dní. Lidé na Zemi si myslí, že jsem já ten, kdo svítí. Ale víš co? Já jen odrážím světlo od Slunce.“
„Odrážíš?“ podivila se Lumina.
„Ano,“ kývl Měsíc. „Světlo je mocná věc. Ale každý má svůj způsob, jak ho sdílet.“
Lumina si to zapsala do své zářivé paměti a letěla dál. Brzy dorazila k Marsu – červené planetě.
„Ahoj!“ pozdravil ji Mars. „Hledáš vědomosti? Tak ti povím: Já jsem kamenitá planeta. Dřív jsem měl možná vodu, ale teď jsem pustý a prašný. Vědci ze Země mě zkoumají roboty. Chtějí zjistit, jestli tu někdy byl život.“
Lumina se podivila. „I taková prázdná planeta může být důležitá?“
„Každá planeta má svůj příběh,“ řekl Mars vážně. „I ticho může říct mnoho.“
Pak Lumina proletěla kolem Jupiteru – obrovského obra s mnoha měsíci. Ten jí vyprávěl o své velikosti, bouřích a tajemné skvrně, která je vlastně obrovský hurikán.
U Saturnu se zastavila déle – obdivovala jeho prstence, které byly z ledu a kamení. „Někdy i zlomky a kousky mohou vytvořit něco krásného,“ řekl jí Saturn hrdě.
A tak Lumina letěla dál a dál. Viděla Uran, který se točí naležato, a Neptun, modrý a větrný jako nekonečný oceán. Zahlédla i Pluta, který byl kdysi planetou, ale pak dostal nový titul – trpasličí planeta.
Nakonec Lumina dorazila až k samotnému Slunci.
Slunce bylo obrovské, horké a zářilo tak silně, že musela přimhouřit svá světelná očka.
„Vítej, Lumino,“ řeklo Slunce hlasem teplým jako letní den. „Ty jsi se toho už hodně naučila.“
„Ale ještě nevím všechno!“ zvolala Lumina.
Slunce se zasmálo. „Ani já ne. Vesmír je nekonečný, stále se mění a roste. Ale víš co? Nejlepší je, že ty můžeš růst s ním.“
A tak Lumina pochopila, že učení nikdy nekončí. Vrátila se ke své mlhovině, ale každý večer, když se nebe zatemní, vyšle kousíček svého světla do dálky. A kdo ví – třeba ji někde zahlédne jiná malá hvězdička a vydá se na vlastní cestu poznání.
A poučení?
Vesmír je jako kniha bez konce – plná tajemství, která čekají, až je někdo objeví. A každý, kdo má chuť se učit, může být hvězdou jako Lumina.
Konec.