Malá Viki si už dlouho přála jednu věc – malou suchozemskou želvu. Když se jí konečně splnil sen a dostala krásnou želvičku s pruhovaným krunýřem, zjistila, že se jí vlastně trochu bojí. Byla tvrdá, studená a zvláštně se pohybovala. Nebyla jako její pejskové Enie a Meme, kteří byli měkcí, teplí a nadšeně jí skákali do náruče.
Pejsci byli z nové obyvatelky domu nadšení. Pořád čuchali k jejímu akváriu, obcházeli ho dokola a občas si lehali vedle něj a pozorovali želvičku, jak se pomalu pohybuje. „Nečuchejte tolik, ať ji nevylekáte,“ napomínala je maminka. Ale Enie a Meme byli moc zvědaví.
Viki se želvě vyhýbala. Nechtěla ji brát do rukou ani ji pozorovat. „Neboj se jí,“ řekl jí jednoho dne tatínek. „Dej jí jméno, ať se ti stane kamarádkou.“
Viki dlouho přemýšlela a nakonec řekla: „Bude se jmenovat Berta.“
Jednoho dne k nim na návštěvu přijel bratranec Ňaňo. Byl o dva roky mladší než Viki a měl rád všechny druhy zvířat. Když spatřil želvičku, rozzářily se mu oči. „Jéé, můžu si ji pochovat?“ zeptal se.
„Mně se to moc nelíbí…“ řekla váhavě Viki, ale Ňaňo už si želvu opatrně vzal do dlaní. „Podívej, není vůbec strašidelná! Podrbej ji tady pod krunýřem, má to ráda.“
Viki se odhodlala a lehce se prstem dotkla Bertiny hlavičky. Želva pomalu vykoukla z krunýře a malinko hýbla nožkou, jako by chtěla pozdravit.
Od toho dne se všechno změnilo. Viki se přestala bát a začala Bertu mít ráda. Každé ráno jí nosila salát a mrkev, občas jí pustila na zem, aby se prošla po pokoji, a sledovala, jak Enie a Meme zvědavě sledují každý její pohyb.
Jednou, když byla Viki venku na zahradě, položila Bertu do trávy. Najednou zjistila, že želvička utíká rychleji, než si myslela! „Berto, počkej!“ volala Viki a rozběhla se za ní. Pejsci radostně běhali kolem a Ňaňo se smál.
V létě si Viki s Bertou začala ještě více hrát. Vymyslela jí malé bludiště z dřevěných kostek a sledovala, jak se želvička snaží najít cestu ven. „Podívej, jak je chytrá!“ smál se Ňaňo, když si sedl vedle Viki a povzbuzoval Bertu, aby našla správnou cestu.
Jednou večer, když už byla tma, Viki slyšela podivné škrábání. Vstala z postele a podívala se k akváriu. Berta se snažila dostat ven! „Co to vyvádíš?“ zašeptala Viki. Opatrně ji vzala do dlaní a chvíli ji hladila. Byla už teplá a vůbec ne strašidelná. „Ty jsi ale malá neposeda,“ zasmála se.
Od té doby už Viki nikdy nepochybovala – Berta byla její skvělá kamarádka. Možná nebyla hebká jako pejsci, ale byla výjimečná. A tak se z původního strachu stalo velké přátelství, které trvalo napořád.
A jestli nezapomněli zavírat akvárium, tak si spolu hrají dodnes.