Malá Anička se nemohla dočkat školního karnevalu. Celý týden přemýšlela, za co se převlékne, až jí maminka pomohla ušít nádherný kostým indiánky. Měla krásné hnědé šaty s třásněmi, na hlavě čelenku s barevnými pírky a na tvářích namalované červené pruhy.
„Vypadáš jako opravdová indiánka,“ pochválil ji tatínek, když si kostým oblékla.
Anička se usmála, popadla svůj papírový luk a šíp a vyrazila do školy. Netušila ale, že ji čeká neuvěřitelné dobrodružství…
Cesta do jiného světa
Když vešla do třídy, všude kolem byly různé masky – princezny, rytíři, piráti i kouzelníci. Ale Anička se cítila jako skutečná indiánka.
Najednou se z reproduktoru ozvala zvláštní indiánská hudba. Buben zněl tak silně, že Aničce začalo hučet v uších. Zavřela oči… a když je znovu otevřela, nebyla už ve škole.
Místo třídy kolem sebe viděla nekonečné pláně, vysoké hory a stádo divokých mustangů cválajících po louce.
„Kde to jsem?“ zašeptala zmateně.
Setkání s indiány
Najednou se k ní blížila skupina opravdových indiánů! Měli na sobě barevné péřové čelenky, zdobené vesty a náramky. Jeden z nich – vysoký muž s moudrýma očima – k ní přistoupil a řekl:
„Vítej, Statečné Srdce. Jak jsi se dostala do naší vesnice?“
„Já… já nevím,“ vykoktala Anička. „Byla jsem na karnevale a pak… jsem se ocitla tady.“
Moudrý náčelník se usmál. „Zdá se, že duchové větru tě k nám přivedli. Možná máš pomoci naší vesnici.“
Záchrana koní
Anička se dozvěděla, že vesnici hrozí velké nebezpečí – stádo mustangů, které indiáni chovali, bylo v noci vyděšeno vlky a uteklo do hlubokého lesa.
„Pomohu vám je najít!“ rozhodla se Anička.
Společně s indiány nasedla na koně a vydali se po stopách mustangů. Jeli přes řeky, kopce i louky, až konečně uslyšeli vzdálené řehtání. Koně se schovali mezi vysoké stromy.
„Musíme je uklidnit,“ řekl jeden z indiánů.
Anička si vzpomněla, co jí maminka říkala o zvířatech – musí cítit klid a bezpečí. Pomalu se přiblížila k největšímu hřebci a začala tiše zpívat indiánskou ukolébavku, kterou slyšela na karnevale.
Kůň se na ni podíval, přestal se bát a pomalu k ní přešel. Ostatní koně ho následovali a indiáni je mohli bezpečně odvést zpět do vesnice.
Návrat domů
Večer celá vesnice oslavovala. Náčelník poklekl před Aničkou a řekl:
„Statečné Srdce, prokázala jsi velkou odvahu. Jsi jedna z nás.“
Podal jí nádhernou pravou indiánskou čelenku s barevnými pírky.
Anička ji s radostí přijala, ale než stačila něco říct, začala znovu slyšet zvuk bubnů…
Zavřela oči – a když je otevřela, byla zpátky ve třídě.
Všechno kolem bylo stejné jako předtím. Karneval pokračoval, děti se smály a hudba hrála.
Ale na Aniččiných vlasech bylo jedno pravé indiánské pírko.
„Bylo to skutečné!“ zašeptala s úsměvem.
A od toho dne věděla, že každé dobrodružství je možné – stačí jen věřit.
Konec.