V jednom velkém městě žil chlapec jménem Tomáš. Měl rád hry a soutěže, ale nikdy neměl moc štěstí na výhry. Jednoho dne našel ve schránce tajemnou pozvánku:
„Přijď si zahrát velkou hru! Hlavní výhra: Zlatá hvězda splněných přání!“
Tomáš byl zvědavý, a tak se vydal na uvedenou adresu. Když dorazil, uviděl velké hřiště plné dalších dětí. Všichni měli barevné sportovní dresy a na pódiu stál vysoký muž s maskou ve tvaru hvězdy.
„Vítejte v Hře o Zlatou hvězdu!“ řekl tajemným hlasem. „Budete soutěžit v různých hrách. Kdo projde všemi koly, dostane Zlatou hvězdu, která mu splní jedno přání. Ale pozor! Každý, kdo prohraje, vypadává ze hry.“
Tomáš cítil napětí, ale byl odhodlaný vyhrát!
První hra: Červená, zelená!
První hrou byla známá hra Červená, zelená. Na konci hřiště stála obrovská socha robota, která se otáčela. Když řekla „Zelená!“, děti mohly běžet vpřed. Ale jakmile vykřikla „Červená!“, musely okamžitě ztuhnout.
Tomáš běžel co nejrychleji, ale najednou robot vykřikl „Červená!“. Rychle se zastavil – sotva se udržel, ale nepohnul se! Některé děti se pohnuly a ozvalo se bzučení – jejich dresy se rozsvítily červeně a oni smutně odcházeli.
Tomáš se soustředil, držel rovnováhu a nakonec se dostal do cíle!
Druhá hra: Cukrová pečeť
Další hra byla složitější. Každý dostal malý plechový kotouček s vyřezaným tvarem – hvězdičkou, kruhem, deštníkem nebo trojúhelníkem. Úkol? Vyloupnout tvar bez zlomení cukrové pečeti!
Tomáš dostal hvězdu – nejtěžší tvar! Opřel se o zeď a začal pečlivě škrábat okraje. Kolem něj děti soustředěně pracovaly. Jeden chlapec zkusil kousat pečeť, ale zlomila se – jeho dres zablikal červeně a musel odejít.
Tomáš si všiml, že když na cukrovou pečeť dýchne, lehce změkne. Začal jemně foukat, až se mu podařilo hvězdu dokončit!
Třetí hra: Skákací most
Děti se ocitly před dvěma řadami dlaždic – některé byly pevné, ale jiné se propadaly! Musely přeskákat na druhou stranu, aniž by spadly.
Tomáš byl uprostřed řady. Musel riskovat! Děti před ním testovaly cesty a některé zmizely v měkkém polštářovém poli pod mostem (odpadly ze hry, ale nic se jim nestalo).
Když byl na řadě, všiml si, že některé dlaždice jsou trochu lesklejší – možná jsou pevné? Zkusil na jednu skočit… a udržela ho! Díky své pozornosti se dostal na konec.
Poslední hra: Zlatá hvězda!
Nakonec zůstali jen tři hráči. Poslední hra byla jednoduchá: kdo první donese dřevěnou hvězdu na vrchol schodiště, vyhrává!
Tomáš běžel, ale schody byly vysoké a těžké. Jeden chlapec se snažil táhnout hvězdu nahoru, ale vyčerpal se. Tomáš si vzpomněl na starou radu: „Někdy je lepší jít pomaleji, ale chytře.“
Využil koleček na dřevěné hvězdě, naklonil ji správně a pomalu ji válel po schodech. Byl to těsný souboj, ale Tomáš se nakonec dostal nahoru jako první!
Muž s maskou se usmál a předal mu Zlatou hvězdu splněných přání.
„A co si přeješ?“ zeptal se.
Tomáš se podíval na ostatní děti a řekl: „Přeji si, aby si všichni mohli zahrát znovu a vyhrát taky!“
Muž s maskou se zasmál. „To je šlechetné přání!“ Luskl prsty a najednou se všichni ocitli zpět na hřišti, připraveni na novou, férovou hru.
A tak Tomáš nejen vyhrál, ale ukázal, že největší vítězství je hrát srdcem a myslet na ostatní.
Konec.