Daleko v hlubokých lesích žila smečka vlků. Starali se o sebe, pomáhali si a vždycky drželi spolu. Měli mezi sebou vlčí zákony a pravidla, která dodržovali. Nikdo je nesměl porušit. Ve smečce byli vlci mladí i stáří i malí, samice i samci. Všichni se navzájem chránili a žili spolu spokojeně.
Jednoho dne se jeden mladý vlk procházel po lese sám, když vtom uslyšel podivné zvuky. Přicházeli někde z houští. Byly to zvuky mláděte, ale ne vlčího mláděte. Vlk se přiblížil, aby zjistil, kdo zvuky vydává. Když to uviděl, uskočil a skrčil se. Bylo to mládě lidské. V houští se krčilo malé děvčátko.
Když dítě uvidělo vlka, polekalo se a schovalo se hlouběji do houští. Po chvíli však děvče sebralo odvahu, natáhlo k vlkovi ruku a klidným hlasem proneslo:
„Neboj se, já ti neublížím. Ztratila jsem se a mám strach. Pomůžeš mi najít vesnici, kde bydlí lidé, abych se mohla vrátit domů?“
Vlk stál bez hnutí a díval se na děvčátko. Zahleděl se jí do očí a v tu chvíli, jako by jeho tělem prostoupilo teplo. Hřejivé kouzlo, které ho postrčiloo blíže k její ruce. Jemně si jí očichal. Nikdy necítil tak sladkou vůni! V hluboko v sobě věděl, že jí musí pomoci. Podepřel ji tedy svým tělem a odvedl ji pryč z lesa.
Zavedl ji až do vesnice a pak ji jemně postrčil, aby pochopila, že už musí jít sama. Z dálky ještě pozoroval, jestli v pořádku dojde domů. Když viděl, jak jí ostatní lidé berou do náruče, spokojeně odešel zpět ke svojí smečce.
Uběhlo několik dní a vlk se opět procházel po lese. Ve vzduchu však ucítil známou sladkou vůni. Začal se otáčet a hledat, odkud přichází. A pak ji spatřil. Za stromem stála holčička, kterou zachránil.
Když zahlédla vlka, rozběhla se k němu a objala ho.
„Já věděla jsem, že tě najdu! Dnes jsem se neztratila, šla jsem tě hledat. Chtěla jsem ti poděkovat, že jsi mě tehdy dovedl domů. Moc jsi mi chyběl,“ zašeptalo mu děvče do ucha.
Vlkem opět prostoupilo to hřejivé kouzlo. Věděl, co to znamená. Vlk tu dívka přijal a i ostatní vlci ve smečce. Nikto nikdy ji neublížil protože patřila ke smečce a to je Vlčí pouto.