V jednom kouzelném lese, kde stromy šuměly a řeky zpívaly svou tichou melodii, žil malý zajíček jménem Filip. Filip byl velmi zvědavý a rád si užíval každý den, skákal po lese, běhal po loukách a přitom pozoroval krásy přírody.
Jednoho večera, když západ slunce maloval oblohu do nádherných oranžových a růžových barev, si Filip všiml, že měsíc, který vždy vycházel v noci, dnes není na obloze. Bylo to velmi zvláštní, protože měsíc byl vždy přítomný, jako starý přítel, který nikdy nezapomněl přijít. Filip se rozhodl zjistit, co se stalo.
„Měsíci! Měsíci!“ zavolal Filip, když běžel lesem. „Kde jsi?“
Cestou potkal moudrou sovu, která seděla na vysokém stromě. „Co se děje, malý zajíčku?“ zeptala se sova.
„Měsíc není na obloze! Co máme dělat?“ povzdechl si Filip.
Sova se zamyslela a pak odpověděla: „Měsíc se možná ztratil. Půjdu s tebou a pomůžeme mu ho najít.“
Společně vyrazili na cestu. Procházeli lesem, překonávali potoky a vysoké hory, až nakonec dorazili k veliké jeskyni, kde, jak sova věděla, měsíc často odpočíval, když byl unavený.
„Měsíci!“ zavolala sova. „Proč jsi se skryl?“
A z jeskyně se ozval tichý hlas: „Jsem tak unavený. Vždy se na mě díváte a každý den mě potřebujete, ale já už nemám sílu svítit. Cítím se opuštěný.“
Filip se zamyslel a pak přišel k měsíci. „Měsíci, nemusíš být pořád jen pro ostatní. Můžeš si odpočinout, ale nezapomeň, že jsme tu pro tebe. Všichni tě máme rádi a potřebujeme tě, když je noc temná.“
Měsíc se zamyslel a pomalu se vynořil z jeskyně. „Děkuji vám, přátelé,“ řekl. „Už nebudu schovávat svou záři. S vaší láskou a podporou budu opět svítit a pomáhat všem, kdo potřebují světlo.“
A tak se měsíc vrátil na oblohu a jeho záře osvětlila celý les. Filip a sova se vrátili domů s pocitem, že i když jsou někdy chvíle, kdy potřebujeme odpočinek, nikdy bychom neměli zapomenout na to, jak důležití jsme pro ostatní.
A tak, milé děti, mějte na paměti, že i když je důležité si odpočinout, vždy je krásné, když jsme tu pro své přátele a pomáháme si navzájem.
Dobrou noc! 🌙