Les byl po smíření obou smeček klidný a radostný. Stín a Luna vychovávali své čtyři vlčata, zatímco Hrom vedl svou smečku moudře a spravedlivě. Vlci lovili společně, sdíleli úkryt před bouřkami a večer se často sešli u potoka, aby si vyprávěli příběhy.
Jednoho večera se stalo něco, co narušilo tenhle pokojný rytmus. Byla hluboká noc, měsíc plný a neobyčejně jasný. Jeho světlo nebylo obyčejné, bylo stříbřité, skoro až modré, a zdálo se, že mění barvy listů, řeky i srsti vlků.
Orion, který měl vždy dobrodružnou povahu, si všiml něčeho zvláštního. V odrazu měsíce na hladině potoka se mihla záře, jako by tam něco plavalo. Ale když se podíval přímo do vody, viděl jen svůj vlastní obraz. „Tati, to nebyl obyčejný měsíc,“ řekl ráno Stínovi. „Voda mi ukázala něco jiného.“ Stín se zamračil. „Kdysi mi stará sova vyprávěla o Stříbrném měsíci. Říkala, že se objeví jednou za mnoho let a otevírá bránu do Skrytého údolí. Místa, kde rostou stromy, které pamatují začátek světa, ale i tvorové, které jsme už dávno zapomněli.“ Luna si povzdechla. „Také říkala, že kdo do údolí vstoupí, musí vyřešit hádanku lesa jinak už cestu zpět nenajde.“ Vlčata byla nadšená. „Musíme tam jít!“ zvolala Lyra. „Možná tam najdeme poklad!“ Stín a Luna se podívali na sebe. Věděli, že pro vlčata už nadešel čas, aby poznala kousek světa. Na druhý den ráno se vydala celá rodina a k nim se připojil i Hrom se dvěma mladými z jeho smečky.
Cesta do Skrytého údolí
Putovali tři dny a tři noci. Překročili řeku, jejíž proud zpíval zvláštní melodii, prošli loukou, kde se tráva vlnila jako moře, a vyšplhali na skalní hřeben, odkud viděli celý les pod sebou. Pak, při východu dalšího stříbrného měsíce, se před nimi otevřela úzká roklina. Měsíc osvítil její dno a ukázal cestu z bílých kamenů. Bylo to tiché, tajemné a krásné. Na konci rokliny stála brána z propletených kořenů a větví. U ní seděla stará liška s jedním okem a řekla „Chcete vstoupit? Musíte odpovědět na otázku lesa. Poslouchejte. Co je silnější než zub vlka, měkčí než mech a přesto dokáže unést celý les?“ Vlčata přemýšlela. Vega navrhla „voda“, Altair „vítr“. Ale liška jen zavrtěla hlavou. Nakonec Orion tiše řekl „Přátelství.“ Liška se usmála. „Ano. Jen přátelství dokáže držet les pohromadě. Vstupte.“
Skryté údolí
Když vešli, ocitli se v místě, jaké nikdy neviděli. Stromy tu měly listy, které zářily, jako by byly poseté hvězdami. Potoky tu tekly zlatavě a ve vodě plavaly ryby se stříbrnými šupinami. Nad nimi kroužila hejna ptáků, kteří zpívali písně neznámé všem ostatním koutům lesa. Jenomže údolí nebylo jen kouzelné, bylo i v nebezpečí. Stará sova, která tu žila, jim řekla, že kořeny největšího stromu začaly schnout. „Když zemře Velký strom,“ vysvětlila, „celé údolí zmizí.“ Vlci se rozhodli pomoci. Pátrali po příčině a brzy zjistili, že potok, který strom zaléval, byl zablokovaný velkými kameny po nedávné bouři. Společně obě smečky, mladí i staří kameny odvalili. Bylo to těžké a někteří si odřeli tlapky, ale nakonec se voda opět rozběhla a napojila žíznivé kořeny. Velký strom se zazelenal, listy zazářily jasněji a celý les zazpíval písní díků.
Návrat
Když se vlci vrátili domů, měsíc už nebyl stříbrný, ale obyčejný. Skryté údolí se opět schovalo, čekající na další čas svého objevení. Stín věděl, že to nejcennější už našli, ne poklad v podobě zlata, ale sílu smečky, přátelství mezi rodinami a vědomí, že i malý čin může zachránit celý svět. Když se večer usadili u potoka, Orion se zeptal „Tati, myslíš, že se tam ještě někdy vrátíme?“ Stín se usmál. „Možná. Ale pamatuj, synu, největší dobrodružství není v místě, kam jdeš, ale v tom, s kým tam jdeš.“A měsíc nad nimi se zdál o něco jasnější, jako by souhlasil.
Dobrou noc