Les zůstal domovem, bezpečným a pokojným. Vlk Stín a jeho milovaná Luna vychovávali čtyři vlčata, Vegu, Oriona, Lyru a Altaira s láskou, trpělivostí a moudrostí, kterou si sami museli v životě najít.
Dny ubíhaly jako voda v potoce, a z malých chlupatých kuliček vyrostli mladí vlci s vlastními sny, silou i otázkami.
Jednoho rána, když se mlha ještě válela mezi kmeny a les šeptal v jazyce větru, Orion zavětřil něco neobvyklého. „Cítíte to?“ zeptal se svých sourozenců. „Tohle není naše smečka.“ Měl pravdu. Na severní straně lesa, u starého spadlého dubu, se usadila nová vlčí smečka. Nebyla jako ta Stínova, byla hlučnější, divočejší, a vedená mladým, pyšným vlkem jménem Hrom.
Hrom měl tmavý kožich, výrazné jizvy a za sebou smečku, která byla zvyklá si vše brát silou. Když se obě skupiny vlků potkaly u potoka, stál vzduch mezi nimi jako napnutý luk. „Tohle je náš les,“ zavrčel Hrom. „Nemáte tu co dělat.“Stín vystoupil klidně vpřed. „Váš? Les nepatří nikomu. My tu žijeme v míru, nikomu neubližujeme.“„Mír je pro slabé,“ ušklíbl se Hrom. Jeho vlci se zasmáli. Mladí Stínovi potomci se naježili, připraveni bránit svůj domov. Vega zvedla hlavu a tiše zasyčela „Měli bychom jim ukázat, kdo jsme!“ Ale Stín jen klidně řekl „Ne. Nikdy nezapomeňte, síla není v zubech, ale v rozhodnutí je nepoužít.“ Luna se přidala „Aby les přežil, musí v něm růst i porozumění.“ Hrom a jeho smečka se stáhli, ale nevzdali to. Obcházeli kolem, pozorovali, zkoušeli, jak silná tahle vlčí rodina opravdu je. Dny se měnily v týdny a napětí narůstalo. Až jednoho dne, když přišla prudká letní bouřka, všechno se změnilo. Blesk zasáhl starý strom a způsobil požár. Vítr roznášel oheň rychle, stromy praskaly, zvířata utíkala. Uprostřed zmatku se jedno z Hromových mláďat, malý vlček jménem Blesk, ztratilo. V panice běžel špatným směrem a uvízl mezi padlými větvemi. Kdo ho našel? Orion. Bez váhání se prodral kouřem, vytáhl vlčátko a donesl ho zpět, přímo do Hromovy smečky.„Proč jsi to udělal?“ zeptal se zmatený Hrom. „Protože jsme stejní,“ řekl Orion. „I když to nechceš slyšet.“ Hrom se podíval na své zachráněné mládě, pak na Oriona, a konečně na Stína, který celou dobu sledoval situaci z povzdálí, připraven pomoci. Dlouhé ticho narušil Hromův hlas „Možná jsme opravdu přišli jen hledat nové místo. Ne nepřátele.“A tak se něco změnilo.
Smečky si začaly pomáhat. Nejprve při obnově spálené části lesa, později při lovu, a nakonec i při výchově mladých. Hrom se stal přísným, ale spravedlivým vůdcem. A Stín, ten se stal někým, koho všichni respektovali nejen pro sílu, ale pro moudrost.
Vega, Lyra, Orion i Altair se spřátelili s vlky z druhé smečky. Učili je, co se naučili od rodičů, o srdci, které se neukazuje v síle čelistí, ale v odvaze milovat, chránit a odpustit. A tak jedné noci, když obě smečky ležely pod hvězdami, vytí se neslo lesem jako píseň míru. Luna se podívala na Stína a zašeptala „Naučil jsi je to dobře.“ Stín se pousmál. „To oni mě naučili být otcem. A ty jsi mě naučila, jak srdce svítí, když je sdílené.“
Tak žili smečky bok po boku, v lese, který už nepatřil jedné, ale všem. Když se jednou zaposloucháš, možná uslyšíš vytí smeček. Tentokrát ne o samotě, ale v souladu.