Daleko za devatero kopci a devatero lesy, v jedném údolí ztraceném mezi mlhou a kapradinami, žil jeden osamělý vlk. Jmenoval se Stín. Měl hustou, stříbřitou srst, oči jako jantar a krok tak tichý, že i listí se stydělo šustit, když kolem něj šel. Byl to velký, silný vlk, kterého se ostatní zvířata bála. Ne snad proto, že by jim ubližoval, ale protože se nikdy neusmál. Nikdy s nikým nemluvil. A hlavně neměl srdce. To srdce mu totiž kdysi dávno sebrala čarodějnice. Jednoho zimního večera, když byl ještě mladý a nerozvážný, si přál být nejsilnějším tvorem v lese. „Chci být silnější než medvěd, rychlejší než jelen, chytřejší než liška!“ zavyl do nebe a v tom se před ním objevila čarodějnice s pláštěm z havraních per. „Dobrá vlku,“ řekla hlasem jako praskající led. „Dám ti sílu, jakou jsi nikdy nepoznal. Ale něco za něco. Vezmu ti tvé srdce. Nebudeš cítit bolest, ale ani radost. Nikdy se nezamiluješ, nikdy nepoznáš přátelství. Budeš silný, ale sám.“ Stín souhlasil. Roky plynuly. Les se měnil, vlci přicházeli a odcházeli, ale Stín zůstával tichý, sám a nejsilnější v lese. Nikdo se ho neodvážil oslovit. Nikomu nescházel. Jednoho dne začal cítit, že mu něco chybí. Něco důležitého. Něco, co nemohl pojmenovat. Až jednou, za jarního svítání, u potoka spatřil malou srnku. Byla zraněná a přesto se ho nebála. Dívala se mu přímo do očí a řekla: „Ty nejsi zlý vlku.“ Stín ucítil v hrudi zvláštní chvění. Jako kdyby tam něco zaklepalo. „Proč se mě nebojíš ?“ zeptal se poprvé po letech. „Protože vím, že jsi sám a kdo je sám, ten neubližuje, jen hledá cestu domů.“A tak vlk Stín srnku opatrně odnesl do jeskyně, kde ji chránil před deštěm a přinesl jí vodu z potoka. Každý den se k ní vracel a s každým dnem to zvláštní klepání v jeho hrudi sílilo. „Nemáš náhodou srdce?“ ptala se srnka jednoho večera.„Ne nemám“ odpověděl. „Ale možná ho hledám.“ A tak se Stín vydal na cestu hledat své srdce. Putoval přes hory, mluvil s havrany, kteří létali vysoko nad světem, mluvil s medvědy, liškami, dokonce i s moudrou sovou. Všichni mu říkali: „Musíš jít tam, kde jsi ho ztratil ke staré čarodějnici.“ Stín se jednoho dne postavil na kraj propasti, kde kdysi čarodějnice zmizela. Zavyl a jako ozvěna se vrátil její hlas.„Přišel sis pro srdce? Už je pozdě.“ „Ne není,“ řekl Stín. „Už vím, co mi chybí. A už nechci být nejsilnější. Chci být citlivý.“ Čarodějnice se zasmála. „Tohle srdce nemůžeš dostat darem, jenom tak. Musíš si ho zasloužit. Zasloužíš si ho jen tehdy, když se obětuješ pro někoho jiného.“ Stín beze slova odešel. Cestou zpět k potoku zahlédl, že se les změnil, hořel. Oheň se šířil rychle, zvířata prchala. Uprostřed plamenů stál zajíček. Nemohl utéct protože byl zraněn. Stín se nerozmýšlel. Vběhl do ohně. Popadl jemně zajíce do zubů a vynesl ho do bezpečí. Jeho srst hořela ale on nic necítil. Až na to zaklepání v hrudi, které se změnilo v dunění. Když se konečně zhroutil do mechu, obklopen kouřem, uslyšel tiché „děkuji“.A pak ucítil teplo. Srdce se mu vrátilo. Od toho dne už nebyl Stín jen vlkem. Byl strážcem lesa. Přátelé ho zvali na návštěvu, zvířata mu zpívala, a srnka ta zůstala navždy po jeho boku. Ne protože musela, ale protože chtěla. Stín už nikdy nebyl sám. Už nikdy si nepřál být nejsilnější. Stačilo mu, že má srdce a že ví, co znamená milovat. Kdoví, možná běhá po lese dodnes.
