Daleko za sedmero kopci se rozprostíral hluboký les, ve kterém žila zvířátka chytrá liška Líza, opatrný vlk Vavřinec, veselý zajíc Zbyněk, moudrá sova Sofie, pracovitý jezevec Josef, zvídavé veverky Bára a Klára a statný jelen Jaroslav, kterému všichni říkali „pan lesní“.Les byl zelený, voňavý, plný života a písniček ptáků. Každé zvířátko mělo své místo a úkol. Sova učila mláďata, veverky sbíraly oříšky, jelen střežil klid, jezevec opravoval noru a zajíc se staral o radost a smích. Jednoho dne však přiběhl zajíc Zbyněk celý vyděšený.„Zvířátka, zvířátka! Nějaký lidé stanují u kraje lesa a říkají, že ho přijdou celý vykácet!“ Zvířátka se seběhla ke starému dubu, pod kterým se vždy konala lesní rada. „Musíme něco udělat,“ pravil jelen Jaroslav. „Ale nesmíme nikomu ublížit. Musíme použít rozum.“ Sova Sofie zamrkala a povídá: „Lidé kácejí lesy, když myslí, že tam nic není. Že je to jen dřevo. Musíme jim ukázat, že tento les žije. A že jsme tu doma.“ Liška Líza si sedla a zamyslela se. „Co kdybychom je překvapili v noci? Ne vyděsili, ale ukázali jim, co všechno v lese je. Uděláme divadlo!“„Divadlo?“ hlesla veverka Bára. „Ale kdo bude hrát?“„Všichni!“ zvolal jezevec Josef. „Každý přece umí něco – liška umí vyprávět, sova svítí očima jako reflektor, jelen umí krásně stát a já umím hrabat jako o život!“ Tak se dali do příprav. Večer, když lidé seděli u ohně, začaly se kolem dít podivuhodné věci. Z houští se ozvala krásná písnička kterou zpíval zajíc Zbyněk. Pak z větví shazovaly veverky oříšky, které dopadaly přesně do rytmu. Najednou se mezi stromy rozzářily soví oči. Svítily jako dvě lampy. Z křoví vyšla liška Líza a začala vyprávět samozřejmě že ne lidským slovem, ale tak kouzelně, že i lidé porozuměli. Vyprávěla o lese, o místech, kde se zvířátka rodí, kde se léčily rány, kde si hráli mláďata. Nakonec přišel jelen Jaroslav. Důstojný, hrdý, tichý. Postavil se mezi stromy a tiše dýchal, jako by sám les měl srdce. Lidé mlčeli. Některým ukápla slza. Ráno, když se zvířátka opatrně přišla podívat, jestli lidé odešli, našla jen vzkaz: „Děkujeme, že jste nám připomněli, co je opravdová krása. Les zůstane. Navždy.“A od té doby se lesu neříkalo jinak než Zpívající les. A zvířátka? Ta dál žila v lese spokojeně a každý večer si vyprávěla, jak jedno divadlo zachránilo jejich domov.
