Byl jednou jeden malý Měsíček a jmenoval se Bubko. Každý večer tiše vystoupal na oblohu, aby svítil lidem i zvířátkům na cestu. Něco mu ale hodně scházelo. Jednoho dne si povzdechl:„Každou noc jsem tu sám. Kéž bych měl kamaráda. Rozhodl se proto, že se vydá na cestu po noční obloze a najde si kamaráda. Letěl kolem hvězd, které mu zářivě mávaly. „Měsíčku pojď si s námi hrát!“ volaly hvězdičky. Měsíček jen smutně odpověděl:„Nemůžu zůstat hvězdičky. Hledám opravdového kamaráda.“ Najednou zahlédl dole na zemi malou hnědou sovičku sedící na větvi. „Ahoj, Měsíčku,“ houkla sovička, „co děláš tak nízko?“„Ahoj sovičko, hledám kamaráda,“ odpověděl Měsíček tiše. Sovička na něj zamrkala svýma velkýma očima:„Já se jmenuji Lalie a sedávám tu každou noc. Mohli bychom být přece kamarádi!“ Měsíček se zaradoval a řekl. ,, já se jmenuji Bubko a moc rád s tebou budú kamarád “ Od té doby Měsíček vždy, když stoupal na oblohu, pozdravil svou sovičku, která na něj mrkla z lesa. Každou noc si spolu povídali o stromech, o hvězdách, o snech, co lidé sní. I když byl Měsíček vysoko na nebi a sovička dole na větvi, jejich přátelství bylo silné jako svit měsíční noci.
Dobrou noc a krásne sny