Kdysi dávno, hluboko v Zeleném lese, žil malý skřítek jménem Labubu. Měl oči jako kapky rosy, uši jako listy dubu a srdce jako zvon – čisté, zvonivé a vždy připravené pomoci. Labubu byl trochu jiný než ostatní skřítci. Zatímco ostatní sbírali mech do polštářů nebo pěstovali kapradí na střeše, Labubu se zajímal o příběhy. A to nejen o ty, které mu vyprávěla babička Duběnka, ale i o příběhy, které ještě nikdo neslyšel.
Každý večer seděl pod staletým stromem zvaným Paměťák, přikládal ucho ke kmeni a naslouchal šepotu prastarého dřeva. „Stromy si pamatují všechno,“ říkal si. Labubu se naučil tomu šepotu rozumět.
Jednoho dne se však v lese stalo něco podivného. Zvířata byla neklidná, květiny se neotvíraly a potok, který vždy zpíval vesele, jen tiše žbluňkal. „To není v pořádku,“ řekl si Labubu a vyrazil na cestu.
Putování začíná
Labubu sbalil do malého batůžku plátky sušeného mechu, kapku rosy pro štěstí a vypravil se směrem k Temnému háji, odkud prý začal ten zvláštní klid. Cestou potkal moudrou sovu Húču, která seděla na větvi a vrtěla hlavou. „Labubu, milý, buď opatrný,“ houkala. „V Temném háji se něco změnilo. Něco… zapomnělo, že má být dobré.“„Zapomnělo?“ zamračil se Labubu. „Ano. Někdo nebo něco ztratilo příběh. A když ztratíš svůj příběh, ztratíš i sebe.“
Labubu poděkoval a pokračoval. V Temném háji bylo ticho, které bolelo v uších. Stál tam starý pařez – kdysi domov mnoha broučků – teď zarostlý tmou. Uprostřed lesa našel Labubu to, co hledal: zapomenutého tvora.
Bylo to cosi mezi stínem a snem. Velké oči, smutné, prázdné. Jmenoval se Stinný. „Kdo jsi?“ zeptal se Labubu.„Nevím,“ řekl tvor. „Byl jsem příběhem… teď jsem jen stín.“
Labubu se posadil vedle něj.„Pak ti musím pomoci příběh znovu najít,“ usmál se.
Příběh, který se ztratil
Labubu se vrátil do Zeleného lesa a každý den sbíral kousky příběhu. Mluvil s kapkami rosy, které si pamatovaly slzy radosti. Naslouchal kamínkům, které znají tíhu kroků. A z noty slavíka ušil první větu.
„Kdysi dávno, dávno předtím, než se stíny bály světla, byl jeden, který je chránil…“
A tak den za dnem Labubu tvořil nový příběh. Pokaždé, když jeden kousek přidal, Stinný trochu rozjasněl.
Až nakonec — z šepotu listí, zpěvu větví a smíchu kapek — vznikl celý příběh.
Zrození Strážce lesa
Z temnoty vyšel nový tvor. Už to nebyl Stinný, ale Lesník Paměťákův, Strážce zapomenutého i připomenutého. Objali se s Labubu, a ten se usmál. Věděl, že udělal něco, co dokáže jen ten, kdo věří v sílu příběhů.
Od té doby les nikdy nezapomněl. A když někdo zabloudil, vždy našel u paty stromu malou dřevěnou tabulku s vyrytými slovy:
„Každý příběh má cenu – i ten, který se ztratil.“ A pod tím – Labubu, skřítek, který naslouchá.