Kdysi dávno, v krásné zelené vesničce jménem Dubánkov, žila veselá rodinka prasátek jménem Prasáčkovi. Rodinku tvořil tatínek Bohouš, maminka Miluška, jejich malá dcerka Barunka a ještě menší bráška Bertík. Měli roztomilý růžový domeček se zahradou plnou pampelišek a malý rybníček, kde si rádi hráli s káčátky.
Barunka byla moc zvědavé a bystré prasátko. Ráda se ptala: „Proč je tráva zelená?“ nebo „Jak se vyrábějí duhy?“. Bertík byl o něco tišší, ale všechno, co dělala Barunka, ho moc zajímalo.
Jednoho rána…Barunka se vzbudila a uviděla z okna něco neobvyklého – v dálce za lesem svítilo modré světýlko. „Mami! Tati! Co to tam svítí za lesem?“ zvolala.
Tatínek Bohouš si nasadil brýle a podíval se směrem, kam ukazovala. „Hmm… to vypadá jako Modrý les,“ zamumlal. Maminka Miluška zbledla: „Ten přece býval zakletý!“„Zakletý?“ zašeptala Barunka se zářícíma očima. „Musíme tam jít!“
Tatínek se zasmál: „Dobrá, ale jen pokud si zabalíš svačinu a vezmeš si holínky. V Modrém lese prší modré kapky!“A tak si rodinka Prasáčkových zabalila batůžky – sendviče, jablíčka, mrkvový džus a Bertík si přibalil plyšového králíčka.
Cesta do Modrého lesa
Šli dlouhou pěšinou, potkali ježka, který měl místo bodlin jablíčka, a pomohli lišce, která ztratila brýle. Všichni je varovali: „Do Modrého lesa se nechodí! Je tam kouzlo staré jako svět!“
Barunka byla ale neohrožená. „Kouzla nejsou vždycky zlá,“ řekla moudře. „Někdy čekají jen na to, až je někdo objeví!“
Když došli k lesu, opravdu pršelo – ale déšť nebyl mokrý! Modré kapky lehce padaly a zpívaly! Ano, zpívaly písničku, kterou si Barunka pamatovala z ukolébavek:„Kdo v srdci lásku má, tomu les se otevřít dá…“ Maminka Miluška dojatě polkla. „Tu písničku mi zpívala babička!“
Tajemství lesa
Jakmile zazpívali slova písně, stromy se rozestoupily a v srdci lesa uviděli Velký modrý květ. Kolem něj poletovali motýli se stříbrnými křídly a ptáčci hráli na listy jako na housle.
Vedle květu stála stará prasátková paní – vypadala jako z pohádky. Měla brýle, dlouhou sukni a kolem sebe obláček třpytu. „Vítejte, Prasáčkovi,“ řekla. „
Já jsem prababička Rosálie, strážkyně kouzel lesa. Jen děti s čistým srdcem mohou objevit jeho pravou tvář. “Barunka se uklonila. „ My jsme jen chtěli zjistit, proč les svítí“ Rosálie se usmála. „To je znamení. Les vás volal, protože mu hrozí, že jeho kouzlo zhasne. Jen láska a rodinná soudržnost ho mohou zachránit.“
Záchrana Modrého lesa
Tatínek, maminka, Barunka i Bertík se chytili za ruce a začali zpívat písničku, kterou je naučila Rosálie. Květ rozkvetl do všech barev duhy, modrý déšť se změnil ve zlatý, a celý les začal zářit.
Motýli tančili, stromy tleskaly listy a z nebe spadla jedna jediná kapka světla, která se proměnila v semínko. „Tohle je semínko Kouzelného domova,“ řekla Rosálie. „Zasaďte ho ve své zahradě a vždy si připomenete, že domov je tam, kde je láska.“
Návrat domů
Rodinka se vrátila do Dubánkova, zasadila semínko – a brzy jim u rybníčka vyrostl malý kouzelný strom, který v noci svítil modře. Všichni věděli, že les stále žije v jejich srdcích.
Barunka často vzpomínala na motýly, Bertík si z plyšáka udělal kouzelného ochránce a tatínek s maminkou se na sebe zamilovaně usmívali pokaždé, když slyšeli zpívat kapky deště.
A od té doby se říká, že když si zpíváš z lásky, můžeš otevřít i ten nejkouzelnější les.
Poučení?
Láska, rodina a odvaha dokážou zachránit i zakletý les. A někdy… právě malé prasátko dokáže velké věci