Bylo nebylo, v malé vesničce obklopené zelenými loukami a šumícími lesy, se narodilo štěňátko. Mělo hebkou hnědobílou srst a na čumáčku mu zářila černá tečka – proto mu jeho maminka říkala Flíček.
Flíček byl nejmenší ze všech svých sourozenců, ale měl srdce větší než celá louka. Byl zvědavý, veselý a měl jeden velký sen – chtěl najít svého člověka. Někoho, kdo by ho měl rád, kdo by si s ním hrál a koho by mohl chránit.
Každý den si Flíček hrál se svými bratříčky a sestřičkami, ale večer se díval na oblohu a šeptal: „Hvězdičko, prosím, ať najdu svého nejlepšího přítele.“
Jednoho dne přijela do vesnice dodávka. Byla bílá a na boku měla nápis „Zvířecí útulek Naděje“. Z auta vystoupila milá paní s vlídnýma očima a začala si štěňátka prohlížet. Flíček se k ní rozběhl jako první a zavrtěl ocáskem. Paní se usmála, vzala ho do náruče a řekla: „Ty půjdeš se mnou, maličký. Najdeme ti domov.“
Cesta byla dlouhá a Flíčkovi se po mamince trochu stýskalo, ale v útulku to bylo příjemné. Měl tam svůj pelíšek, jídlo a spoustu nových kamarádů – kočičky, králíčky a dokonce i jednu želvu jménem Tonička.
Každý den přicházeli lidé a vybírali si zvířátka. Flíček pokaždé čekal, jestli si někdo vybere právě jeho. Mával ocáskem, skákal, ale lidé si většinou vybírali větší a klidnější pejsky.
Jednoho sychravého odpoledne, kdy déšť bubnoval do oken, přišla do útulku holčička jménem Anička se svým tatínkem. Měla copánky a oči jako dvě modré studánky. Když uviděla Flíčka, zastavila se a tiše řekla: „Tati, to je on.“
Tatínek se usmál, pohladil Flíčka po hlavě a dodal: „Vypadá jako správný parťák. Vezmeme ho domů?“
A tak se stalo. Flíček našel svého člověka. Anička mu každý večer četla pohádky, učila ho povely a společně chodili na procházky. Flíček byl nejšťastnější pejsek na světě. Už nikdy nešeptal své přání hvězdám – protože se mu dávno splnilo.
A jestli nezestárli, běhají spolu po loukách dodnes.