Bylo nebylo, za sedmero kopci a lesy, žilo malé štěňátko jménem Beník. Byl to veselý pejsek se zlatou srstí a zvědavýma očima, který miloval dobrodružství.
Jednoho slunečného rána se Beník probudil a rozhodl se, že dnes půjde na svůj první velký výlet. Páníček zrovna spal, a tak Beník potichu proklouzl vrátky na zahradu a vydal se na cestu.
Nejdřív běžel po lesní pěšině, kde potkal veverku, která si nesla oříšek. „Kam běžíš, Beníku?“ zeptala se.
„Na výlet! Chci poznat svět a zažít nějaké dobrodružství!“ zavolal Beník. Veverka mu zamávala a popřála šťastnou cestu.
Za chvíli došel k potůčku, který hučel a cákal jako opravdová řeka. Beník chvilku přemýšlel, jak se dostat na druhou stranu, když tu z houští vyskočil jezevec.
„Pomohu ti,“ řekl, a přitáhl padlý klacek, který sloužil jako most. Beník poděkoval a statečně přeběhl po klacku suchou packou.
Když prošel lesem, dorazil na louku, kde rostlo tolik květin, že mu z toho přecházely oči. Tam zahlédl malé ptáčátko, které vypadlo z hnízda. Beník se nerozmýšlel ani chviličku – zvedl ptáčka jemně do tlapek a za štěbetání jeho sourozenců ho donesl zpátky do hnízda na stromě.
Slunce už pomalu klesalo k obzoru, a tak se Beník vydal zpět domů. Po cestě si ještě vzpomněl, že slíbil veverce, že jí donese nějaký kamínek z potoka – a tak ho našel, krásný hladký a lesklý, a položil ho veverce u pelíšku.
Když se večer vrátil, páníček stál u vrát a měl starost. Ale když viděl, jak je Beník šťastný a jak si přinesl spoustu zážitků, pohladil ho po hlavičce a dal mu misku plnou dobrot.
A tak Beník usnul ve své boudičce, unavený, ale spokojený, a snil o dalších výletech a přátelích, které potká.
A jestli neumřel, běhá tam dodnes.