Teodor, Karla a Hubert kráčeli po měkké stezce lemované fialovými kapradinami. Vzduch byl klidný, ale každé jejich slovo se vracelo zpět v podivných ozvěnách.
„Tady to bude,“ řekl Teodor tiše. „Les Ozvěn. Místo, kde se minulost ukrývá ve zvucích.“
Karla zakroužila nad jejich hlavami. „Slyšíte to? Jako by někdo zpíval…“
A skutečně – mezi stromy se nesla slabá melodie, smutná a krásná. Byla to písnička, kterou Karla znala z dětství, ale nikdy nevěděla, odkud pochází.
„To je ta píseň!“ zvolala. „To je stopa k Stínovému netopýrovi!“
Hubert se zamračil. „Ale odkud přesně zní? Zdá se, že přichází ze všech stran.“
„To je kouzlo lesa,“ vysvětlil Teodor. „Ozvěny nás zkoušejí. Musíme najít Srdce lesa – místo, kde se všechny zvuky sbíhají.“
Putovali dál, čím dál hlouběji. Stromy byly vyšší, ticho hustší. A pak uviděli něco zvláštního – zrcadlové jezírko. V jeho hladině se neodráželi oni, ale jiná zvířata – slon v šále, panda s houslemi, žába v cylindru.
„To jsou zvířata z minulosti,“ zašeptal Teodor. „Paměť lesa.“
V tu chvíli se voda zavlnila a z mlhy nad jezírkem se vynořila postava – byla černá jako noc a měla veliká křídla.
Stínový netopýr.
„Vy mě hledáte?“ jeho hlas byl tichý jako vánek, ale zněl v každém stromě, v každé kapce vody. „Proč?“
„Chceme vrátit Krystal paměti zvířatům,“ odpověděl Teodor.
Netopýr chvíli mlčel. Pak se zasmál, ale v jeho smíchu nebyla radost.
„Krystal nelze ukrást. Krystal sám odešel. Zvířata přestala naslouchat sobě navzájem, zapomněla na písně, na přátelství, na odvahu… A tak se ztratil.“
Hubert zavrčel: „Tak co máme dělat?“
Netopýr se zadíval na Karlu.
„Najděte posledního, kdo slyšel První píseň. Starého slona jménem Ambrož. Žije vysoko v Horském útočišti, kde sníh nikdy netaje.“
A než se kdo nadál, netopýr zmizel v mlze.
Teodor si povzdechl. „Tak tedy – naše cesta pokračuje. Do hor, za slonem Ambrožem.“