Když Teodor, Karla a Hubert prošli Noční bránou, vstoupili do úplně jiného světa. Tráva tu svítila modrozeleně, stromy šeptaly pohádky a ve vzduchu poletovaly svatojánské mušky, které svítily jako lucerničky.„Tohle je nádhera!“ zvolala Karla, když proletěla mezi světélkujícími větvemi. „Ale… je tu nějak ticho, nemyslíte?“Teodor přikývl. „Až moc ticho. Kde jsou ta ztracená zvířata?“Vtom se z houští ozvalo hlasité „BRUMMMMM!“Z křoví se pomalu vynořil obrovský medvěd. Měl šedivou srst a na krku nosil velký zlatý klíč. Vypadal přísně, ale když uviděl Teodora, zamžoural a řekl:„Profesor Teodor? To není možné! Ty jsi opravdu přišel?“Teodor zamrkal. „Vy mě znáte?“„Ale jistě,“ usmál se medvěd a usadil se na mechový pařez. „Já jsem Barnabáš, strážce Ztracené zoo. Před mnoha lety jsem tu zůstal sám, když brána zmizela. Čekal jsem, až se zase otevře. A teď jsi tady ty – vy všichni. To znamená, že přichází změna.“„Jaká změna?“ vyhrkl Hubert.Barnabáš se rozhlédl a zašeptal: „Ztracená zoo byla kdysi nejmoudřejším místem na světě. Ale někdo ukradl Krystal paměti – kámen, který zvířatům dával mluvit, myslet a tvořit. Od té doby zvířata ztrácejí své kouzlo a zapomínají, kdo jsou.“Všichni ztichli. To nebyla obyčejná pohádka – to bylo opravdové dobrodružství.„My ten krystal najdeme!“ zvolal Hubert rozhodně.„Ale pozor,“ varoval Barnabáš, „krystal drží tajemná bytost jménem Stínový netopýr. Létá mezi světy a nikdo neví, kde přistane. Najdete ho jen podle hudby, kterou hraje – smutné melodie starých časů.“Teodor si sundal brýle a řekl vážně: „Pak se vydáme na cestu. Začneme hledat ztracenou píseň.“A tak zvířátka opustila zahradu Ztracené zoo a vydala se na dlouhou cestu za Stínovým netopýrem a Krystalem paměti…
