Za sedmero kopci a devatero lesy stála zvláštní zoo. Nejen tak obyčejná – tahle zoo byla kouzelná. Ve dne vypadala jako každá jiná: návštěvníci si prohlíželi lvy, žirafy, tučňáky i slony. Ale v noci, když poslední člověk odešel, se stalo něco neuvěřitelného…
Zvířátka se totiž probouzela k životu – mluvila, tančila, hrála na nástroje a řešila nejrůznější dobrodružství.
Nejchytřejší ze všech byl malý surikatí profesor jménem Teodor. Měl brýle ze staré čočky a klobouček z listu banánovníku. Jeho nejlepší kamarádka byla papoušice Karla, která znala všechny jazyky světa. A pak tu byl Hubert, mladý lev s hřívou rozčepýřenou jako pampeliška – trochu rošťák, ale s dobrým srdcem.
Jedné noci se stalo něco divného. Na konci uličky u pavilonu plameňáků se rozzářila stará železná brána. Nikdy předtím tam nebyla. Všichni zírali s otevřenou pusou.
„To je přece… no… to je Noční brána!“ vykřikla Karla.
„Noční brána? Co to je?“ zeptal se Hubert s očima dokořán.
Teodor zamrkal. „Legenda říká, že tahle brána vede do Ztracené části zoo. Prý tam žijí zvířata, která už nikdo neviděl stovky let. Mluví se o mluvícím medvědovi, želvím mudrci nebo o tygrovi, který hraje na harfu!“
Zvířátka chvíli mlčela. Pak Hubert vyskočil: „Tak na co čekáme? Pojďme to prozkoumat!“
A tak se naši tři hrdinové vydali na cestu. Brána se pomalu otevřela s vrzáním a za ní se rozprostírala zahrada plná podivných zvuků, barev a vůní. V dálce zářily lucerny visící na dlouhých lanech a někde mezi keři zpíval sbor žabiček.
Ale v té kráse číhalo i tajemství…Pokračování v dalším dílu 🙂