Byla jednou jedna malá holčička jménem Ria. Měla krásný úsměv, dlouhé vlásky a spoustu veselých nápadů. Ria si každý den hrála, smála se a povídala si se svými plyšáky.
Jednoho rána při snídani si všimla něčeho zvláštního. Když si kousla do chleba, zdálo se jí, že se jí jeden zoubek malinko hýbe. Zkusila ho jazýčkem postrčit. A opravdu! Kýval se!
Ria se zarazila. „Co to je? Co když mi ten zoubek spadne? A co když to bude divné?“ pomyslela si.
Celý den o tom přemýšlela. Chvilku byla statečná a chtěla si ho vytáhnout, ale pak zase měla strach. Přeci jen byl ten zoubek součást jejího krásného úsměvu!
Večer, když už ležela v postýlce a objímala svého oblíbeného medvídka, začala si tiše povídat: „Ach jo, medvídku… bojím se toho zoubku. Co když ho nikdy nevytáhnu?“
A v tom — z ničeho nic — se u její postele zablesklo jemné světýlko. A z toho světýlka se pomalu snesla kouzelná zoubková víla! Měla třpytivá křídla, zlaté šaty a usmívala se tak krásně, že se Ria hned přestala bát.
„Ahoj, Rio,“ zašeptala víla. „Slyšela jsem, že máš malou zoubkovou starost.“
Ria překvapeně přikývla.
„Víš, každý dětský zoubek je poklad,“ řekla víla. „A když přijde jeho čas, sám ti napoví, kdy je připraven odejít, aby udělal místo novému, silnějšímu zoubku.“
„A když se bojím?“ zeptala se potichu Ria.
Víla se usmála ještě víc: „To vůbec nevadí. Strach je v pořádku. Ale někdy stačí jen chvíli počkat… a třeba jednoho dne, až se budeš smát nebo zpívat, zoubek se ti sám rozloučí.“
Pak víla vytáhla malý látkový pytlíček se stříbrnou hvězdičkou. „Až ten zoubek bude připravený, schovej ho sem. A já ti za něj v noci pošlu krásný sen.“
Ria byla šťastná. Už se nebála. Věděla, že všechno má svůj čas. A víš co? O pár dní později se opravdu stalo — zoubek se jí sám uvolnil, když si zpívala písničku o medvídkovi.
A v noci? To se jí zdál ten nejkrásnější sen — o zoubkové víle, která jí děkovala za statečnost a poslala jí na tvář ten nejkrásnější úsměv.