Byl jednou jeden kluk jménem Jongli, který miloval hvězdy, planety a všechno, co létá do vesmíru. Každý večer si lehl do postýlky a díval se z okna na Měsíc. „Jednou tam poletím,“ říkal si.
Jednoho dne, když si stavěl raketu z kartonu na zahradě, se mu u nohou objevil malý robot. Měl jiskřící oči, pípající knoflíky a řekl:
„Ahoj Jongli! Já jsem AstroBot. Chceš letět na Měsíc?“
„Opravdicky?!“ vykulil oči Jongli.
Robot přikývl a luskl svými kovovými prsty. Z nebe se snesla stříbrná raketa. Dveře se otevřely a uvnitř bylo všechno připravené: pohodlné sedačky, sušenky pro vesmírné cestovatele a mapy hvězd.
Jongli naskočil dovnitř, zapnul si pás a – třiiiii, dvaaaa, jednaa – vzlétli!
Cesta vesmírem byla plná zázraků. Minuli dešťový mrak z hvězd, pozdravili Saturn s prstenci a uviděli vesmírného velrybíka, který jim zamával ocasem.
Když přistáli na Měsíci, Jongli vyskočil ven v měsíčním obleku. Měsíc byl tichý, stříbrný a krásný. Jongli si zaskákal v nízké gravitaci a postavil vlajku s obrázkem usmívající se Země.
Najednou z měsíčních kráterů vylezli Měsíčňánci – malí, kulatí tvorečci s anténkami. Přinesli Jongliovi měsíční dort a uspořádali malou oslavu. Tancovali, smáli se a Jongli slíbil, že je navštíví znovu.
Když se vrátil domů, rodiče se divili, proč má písek v botách a dort v kapse. Ale Jongli se jen usmál a řekl: „Měl jsem sen. Možná.“
A od té doby každou noc kouká na Měsíc s tajemným úsměvem