Byla jednou jedna malá holčička jménem Anička, která moc ráda koukala večer na oblohu. Nejvíc milovala hvězdy. Každou noc, než šla spát, si sedla k oknu a potichu jim šeptala svoje přání.
Jednou, když už skoro usínala, uviděla, jak jedna hvězdička pomalu klesá dolů a letí přímo k jejímu oknu. Byla maličká, zlatá a krásně se třpytila.
„Ahoj, Aničko,“ zazvonila tiše hvězdička. „Jmenuji se Jiskřenka a přišla jsem tě vzít na krátkou noční cestu.“
Anička nevěřila vlastním očím. Rychle si obula bačkůrky, chytila Jiskřenku za ruku – a v tu chvíli už spolu letěly vysoko nad střechami, nad městy, nad lesy… až do kouzelné Hvězdné zahrady.
Tam rostly stromky ze světla, kytičky z duhy a mezi nimi pobíhaly veselé hvězdičky – malé i velké. Každá z nich měla úkol – plnit dětská přání.
„A tahle,“ ukázala Jiskřenka, „je tvoje přací hvězda. Hlídá tvoje sny a pomáhá ti, aby byly krásné.“
Anička se usmála, poděkovala a už cítila, jak jí klíží oči. Jiskřenka ji jemně pohladila a šeptla: „Až se ráno probudíš, možná si budeš myslet, že to byl jen sen… ale tvá hvězdička bude vždycky s tebou.“
A tak Anička spala klidně, s úsměvem na tváři, obklopená světlem kouzelných hvězdiček.
Dobrou noc…