V hlubokém lese, kde se vysoké stromy skláněly nad mechovým kobercem, žila zvířátka, která byla nejlepšími přáteli. Malý ježeček Jenda, liška Líza a sova Sofie spolu trávili každý den a nikdy jim nechyběla dobrá nálada.
Jednoho dne si všimli, že měsíc na obloze září jasněji než obvykle a vrhá na les stříbrné paprsky. „To je zvláštní,“ zamumlala sova Sofie a zamžourala na oblohu. „Možná je to kouzelný měsíc!“
„Kouzelný měsíc?“ vyhrkl ježeček Jenda. „A co když umí plnit přání?“
Liška Líza nadšeně přikývla. „Tak to musíme zjistit! Pojďme na mýtinu, kde je měsíc nejblíže!“
Když dorazili na rozkvetlou lesní louku, měsíc opravdu svítil tak jasně, že všechno kolem vypadalo jako v pohádce. Vtom k nim přiletěl malý světluška Ferda. „Víte, že dnes v noci je kouzelný čas? Měsíc dnes plní jedno přání těm, kdo mají dobré srdce!“ zašeptal jim do oušek.
Zvířátka byla nadšená a začala přemýšlet, co si přát. Ježeček Jenda si přál, aby měl vždycky dost jablíček na zimu, liška Líza chtěla, aby jejich les zůstal krásný a bezpečný, a sova Sofie si přála, aby všichni byli šťastní.
Když vyslovili svá přání, měsíc se zatřpytil ještě jasněji a lehký vánek jim pošeptal: „Vaše přání se splní, protože jsou ze srdce.“
A skutečně! Na podzim našel ježeček Jenda vždy dost jablíček, les zůstal krásný a plný života a všechna zvířátka byla šťastná. A tak se v lese vyprávělo, že kdo má dobré srdce a přeje si něco hezkého pro ostatní, tomu kouzelný měsíc jednou pomůže.
A od té doby se lesní kamarádi vždy těšili na noc, kdy měsíc zářil nejjasněji – protože věděli, že v takové noci se mohou dít opravdové zázraky.
A pohádky je konec!